Jak to vidí hráč?

#Gameday#Strakypadly#blog#Wait88

Neděle ráno.
Probouzí mě mrčící syn, chtěl by si hrát, ostatně proč ne, však už je půl sedmé, nejvyšší čas. Od včerejšího večera je mi fyzicky mizerně, psychosomatika a stres z posledních dní dělá své, myšlenkami létám úplně jinde než bych měl. Ještěže má člověk rodinu, která ho vrátí do reality a pěkně probere.
 Odpoledne máme utkání s lídrem soutěže, což moc neřeším, ale to klasické předzápasové tenzum cítím. Osobně mi vůbec nevyhovují odpolední a večerní termíny zápasů, protože celý den před zápasem přemýšlíte, jaké to bude asi dnes a jak to dopadne. Často mi hlavou letí, že na profesionální sportovce, ať už házenkáře nebo šipkaře, musí být tlak mnohem větší, a přemýšlím, jak bych to zvládal. Každý amatérský sportovec si někdy představuje úspěchy na nejvyšší úrovni, ale myslím, že ta cesta co k nim vede je těžká a pro amatéra nepředstavitelná. Pak mi dojde, vždyť o nic nejde. Hrajeme druhou nejvyšší soutěž, diváků chodí málo, ambice nás má asi jen pár, tak proč to tak řešit.
Den trávíme s rodinou, návštěva prarodičů je ideální relax a uvolnění. Pokud se teda neuvolníte až moc, a ubráníte se babiččině vynikající kynuté buchtě. Úplně jsem se neubránil, ale můj výkon bych hodnotil hrdinně. Buchta – Lukáš 1:1. Návštěvu zpestří můj syn, který využije toho, že jsme poprvé nevzali náhradní dětské body, a dekontaminuje obsahem plenky to, co má na sobě. Problém chybějícího svršku řešíme flexibilně zajetím k mým rodičům a naložením mé mamky s novým oblečkem, který se měl objevit až pod stromečkem za pár týdnů. Čas uteče jak voda my se můžeme vydat zpět do Zlína.
Při cestě zpět využiji dlouhého semaforu a zjistím na mobilu, že se omlouvají další spoluhráči. To bude, proletí mi hlavou. Po příjezdu domů si na sebe ušiju časový bič, protože napíšu borcům, jestli by si někdo před utkáním nedal kávu. Obratem píše Michal ´´parní lokomotiva´´ Gábriž, že půjde. Hodím do kabely věci co mám připravené v komínku - sportovní. Kontrola ve spěchu neprobíhá. Seběhnu čtyři patra, ikdyž ve třetím prožiju malinkou krizi, že jsem něco určitě zapomněl, nezapomněl, říkám si. Sednu do auta, na RockMaxu jede moje oblíbená písnička, tak nemusel by to být tak špatný špil, zesílím a vyrážím…
Sednu si v kavárně k pidistolečku, to už je tu Michal. Dvě kávy, dvě vody, už se to chystá. Všudypřitomné zákusky ignorujeme, já protože babiččina kynutá buchta a Michal protože je kulturista amatér a sladké nejí. Prohodíme pár vět o tom, jak si dnes asi pořádně zahrajeme, když je nás jak do mariáše. Dozvídám se, jaká je strastiplná cesta autobusem z Brna do Zlína, a že se neví, jak pojede zpět. Suma sumárum, dva velcí kluci sedí u pidistolečku a pijí z pidihrnečků kávu, jeden hlavou ještě v autobuse, a druhému není vůbec dobře.
Při příjezdu před halu míjíme právě dojetého soupeře, kluci vystupují z dodávek a já si v duchu říkám, že museli mít náročnou cestu. Představuji si sebe, jak hledám nějakou polohu na úzkém sedadle, takovou dlouhou cestu. S mými širokými rameny, náročné J.  Můj žaludek ignoruji, vcházím do šatny, první co vidím, něčí holá zadnice. Takových zadnic vidí člověk v kabině tolik, že si to ani neuvědomuje, tahle však vyvolala, že se žaludek zase ozval :-D.  Ještě před bojovou poradou se skočím podívat do haly, kde mě nepřekvapí všudypřítomná zima. Naši dorostenci vedou nad Olomoucí a já přemýšlím, kdy jsem naposledy byl v divadle, protože tomu co na střídačce předvádí hostující trenér, se nedá říci jinak než povedená komedie. No nic, jdu se obléci. V šatně zjišťuji, že jsem si zapomněl ponožky. Ajaj ponožky, vždy stejné značky jako boty a potítka, to bude náročné. Naštěstí se objevuje Ondra ´´fešák´´ Vavrys, který má přesně tato ponožky navíc. Paráda. Teď si uvědomuji, že už je mám vyprané v mé skříni doma. Tak snad to nebude číst.
Porada před utkáním. Mrknu na šatnu a vidím, že je v ní dost místa, špatné znamení.  Je nás málo, co se dá dělat. Musíme se semknout, říkám si. To mi pověděl táta v sobotu, když měl k dispozici, jakožto hokejový trenér, oslabený tým proti favoritovi a zvítězil 4:0. Zvítězili 4:0. Náš trenér začíná poradu pro něj netypicky vyprávěným vtipem. Co vtipem, ostrovtipem :-D. Řekneme si pár věcí a jdeme na to. Vlažné, hodně vlažné, říkám si.
Před rozcvičkou se potkáváme se sebevědomým soupeřem. Hrál jsem proti nim v minulosti pouze jeden zápas, nevím, co si o jejich týmu myslet co se síly výkonu týče. Neřeším. Rozběhání opět vlažné, a ještě s písničkou, která má být až druhá J . protahovačka, dynamika, rozházení. Při rozházení za mnou slyším starší žáky Zlína nachystané na náš nástup, jak se baví o tom, že si přesně nahráváme. Já vám ukážu přesnou a prudkou nahrávku, říkám si. O zlomek vteřiny už Ondra mašíruje na tribunu pro balón, protože zas tak přesná nebyla. Ptám se jich tedy, jestli je někdo z nich spojka, protože těch máme dnes málo. Je vtipné vidět jejich počáteční zděšení přecházející v úlevný úsměv, když jim dojde, že to nemyslím vážně. Někdy v těchto okamžicích se začínám cítit fakt dobře. Začínám se potit, což mi v poslední době jde hůř. Někde v hloubi jsem našel optimismus a odhodlání. Teď jen přenést to na tým. Jak se to podařilo, nebo nepodařilo, se asi nejlépe dočtete v hodnocení zápasu. O tom se rozepisovat nebudu, od toho jsou tu jiní a k tomu pověření.
Zápas proběhl, jak proběhl.  Jsem fyzicky na dně v šatně. Mám radost. Lidi kolem mě mají radost. Sdílíme společnou radost. Je to fajn pocit. Asi proto to dělám, říkám si. V hlavě mi bleskne, že další domácí utkání bude velice náročné, protože nás tahle výhra hodí pěkně na hrušku, ale hned tuto myšlenku tratím, protože kolem mě vidím spoustu úsměvů a zadnic. Dám s ogarama dvě kofoly, cukry necukry a pádím domů. V autě si pustím tu písničku, co jela předtím v rádiu. Pěkně nahlas.
Doma syn už spí. Vládne chvilkový klid. Vychrlím ze sebe pár zážitků z utkání, dostanu první křeč, naliju do sebe jakési aminokyseliny a jdu spát.
 
Nejde mi usnout, vybavuji si den, detaily z něj a říkám si, jestli to mají ostatní stejně jak já. Možná jo, možná ne. Každý jsme nějaký a každý jsme jiný.  Jsem rád, že jsem nepřestal s házenou, jak jsem zamýšlel a zároveň jsem rád, že se objevil den, který mě utvrdí v tom, že mě to pořád naplňuje. Možná, že kdybychom utkání prohráli a já nebyl pod vlivem endorfinů, tak bych se k tomuto psaní vůbec neuchýlil. Ne možná, určitě.
 
Tak buďte fit, a kdybyste se o víkendu někdy nudili, dojděte se podívat na házenou do Zlína. Slibuje to hodně emocí a o tom sport je.
Hoj Lukáš Weintritt